Pětitisícovka bolí, ale Nepál doporučuji

Před pár týdny jsem se vrátila z Nepálu a moc ráda bych Vás tam vzala s sebou. Nasedat, jedeme k osmitisícovce Manaslu. Nepál je země extrémně chudá a … velmi bezpečná. Dva přívlastky, které obvykle v jedné větě (a v jedné zemi) nenajdete. V Nepálu ano. Může za to náboženství a myslím, že hlavně Himálaj (a ano, píše se takto).

Připravte se, že výšlap do 5 100 m n. m. bolí...

V Kathmándů nasedáme do barevného autobusu, který by jen těžko prošel evropskou technickou kontrolou. Díky našim místním průvodcům máme místenku.

Přesto je občas v uličce tak plno, že na mém sedadle do uličky končí polovina zadnice mladé maminky s děckem, nebo starší paní. Naštěstí místní jednou vždy jen poměrně malou část cesty.

Cesta je rozbitá, takže jízdu zvládnou opravdu jen autobusy zn. TATA. Údolí jsou strmá a svodidla žádná. Provoz hustý (na úzké cestě jsme se vyhýbali s bagrem – a jelikož píši tento post, dobře to dopadlo). Cestující k oknu směrem do údolí si po nějakém čase mění místo, aby ulevili nervům.

Cestu dlouhou 150 km zvládáme za 10 hodin. Autobus občas houpe tak, že centrifuga na matějské, která mě definitivně přesvědčila, že z pouťových atrakcí jsem navždy vyrostla, je milou vzpomínkou (zejména proto, že trvala minuty, ne hodiny). Video z cesty můžete zhlédnout nam mém LinkedIn.

Cesta je klikatá, rozbitá, údolí hluboká, svodidla žádná, doprava hustá a řidiči neskonale šikovní, trpěliví a vytrvalí. Uf. Já bych to za volantem brzy vzdala (měla jsem co dělat nevzdat to jako pasažér). Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný. 

Jeden z evropských cestujících musel poslední 4 km dojít pěšky. Houpalo to tak, že poté, co pozbyl veškerý obsah svých útrob, pozbyl také schopnost vrátit se do autobusu a rozhodl se dojít po svých.

Měli jsme o něj docela starost, byla už tma. Ale na ubytování už vypadal vesele a následné dny jsme jej na trase potkali opakovaně, takže trek, který si vytyčil, jistě také došel. Jen nevím, zda ještě někdy zvolí zadní sedadlo nepálského autobusu.

Jste v horách a v chudé zemi. Ložní prádlo, pokud je, se nepere. Tj máte svůj spacák a když je zima, vypomůžete si erární dekou. A zima je (nebo alespoň mě vždycky byla). Koupelna (když je) má studenou sprchu, teplou za příplatek a rozhodně ne proud, na jaký jste doma zvyklí. A je součástí záchodů, tureckých. Společných.

Zato jídlo, jo, jídlo tu je čerstvé. S láskou uvařené. Sice prosté (rýže, zelenina, vejce, nudle, polévky), ale vařené čerstvě z ingrediencí po vaší objednávce. Maso je jen dole, od čtyř tisíc výš jen vejce nebo jačí sýr. Jačí stejk jen když se ve vesnici zabíjelo, a tedy je jačí maso někde k dispozici (mrazáky ani lednice tu nenajdete).

Na jídlo si sice počkáte i hodinu, ale v Nepálu se nespěchá. Nemá to moc smysl.

Ve vyšších polohách si za bílkovinu dost připlatíte a tou bílkovinou myslím jedno vejce navíc v nudlové polévce – přepočteno 80 Kč za jedno vejce. Není to moc (vysvětlím níže). Nepál je chudý, a tedy i levný. Ne tak, jako býval, ale hodně.

Hory. Jsou pokořující, a to je skvělé.

Myslím, že je to jeden z těch důvodů, proč je Nepál tak bezpečný. Pokora vede k úctě k druhým, nápomoci. Nepálci jsou neskutečně skromní, houževnatí a nápomocní. A naprosto nekonfliktní. Alespoň to je můj zážitek.

Skromní: náš průvodce neměl rukavice a čepici, jen kšiltovku. Nahoře v 5 tisících byla fakt zima. Mrzlo. Nesl v ruce lékárničku. V ruce bez rukavic. Na můj dotaz, zda má rukavice, s úsměvem odvětil: „No, no gloves“. Uf. No, teď už rukavice i kulicha má. Byl fakt rád. Možná ta skromnost není tak úplně dobrovolná, ale je. 

Houževnatí: v Himálaji jsou strmé svahy. Strmé = 75-80 stupňů. Ano, skoro svislé svahy, na kterých se staví silníce a pěstuje, co se dá. Už rozumíte, proč vejce za 80 Kč fakt není drahé?

Nádobí se myje ručně, pod ledovou tekoucí vodou. Většinou je jeden kohoutek ve vesnici, na návsi. Takže hygiena se rázem stává společenskou záležitostí. (A ona de facto je, že? Ani my nechceme být cítit, což je vlastně také sociální chování. Jako společné mytí nádobí na návsi.) 

Prádlo se pere také ručně, obvykle ve studené vodě. Voda se hřeje jen na vaření a pro zhýčkané turisty (kteří trvají na teplé sprše). Už rozumíte, proč nenajdete v horských vesnicích – v ubytování – čisté ložní prádlo? A že je to v pořádku?

A teď konečně ty hory...

To máte tak. Vylezete do tří tisíc metrů nad mořem a už máte docela dost. To ještě velké hory ani nevidíte. Jen strmá údolí.

Ve čtyřech tisících už je aklimatizace nutná, bolí vás hlava, jste letargičtí, mizí vám svaly (přestože celý den jdete), někdo už lapá po dechu. Chodíte aklimatizační výstupy do 4 500 m n. m., abyste se ještě ten den vrátili. Zdá se to jako zbytečná námaha a nesmysl. Není. Lidské tělo není uzpůsobeno, aby snadno zvládlo změnu nadmořské výšky v řádech tisíců metrů, přirozená aklimatizace je o cca 300 - 400 metrech denně – a na to opravdu nemáme čas.

Pokud jste se nenarodili v 3 500 m n. m., jako milý Nepálec, který vedle mě seděl na zpáteční cestě v letadle, musíte při výletu do 5 000 m n. m. aklimatizovat – uzpůsobovat tělo této nadmořské výšce. A stejně není radno se tam zdržovat, pokud tedy necílíte ještě výš (to pak radno, resp. nutno je).

Spali jsme nejvýš ve výšce 4 500 m n. m.. Následující den nás čekal přechod přes sedlo Larkya La (Larkya Pass) ve výšce 5 106 m n. m. a sestup do údolí.

Ve 4 500 m n. m. moc nechutná. Jste nadmutí. Podobně jako se vám na horách nafoukne vakuově zabalený sáček čipsů, nafoukne se i všechen vzduch ve vás. Takže jíst ani moc nemusíte. Plní jste i tak. 

Paradoxně nad 4 500 m n. m. podáváte velké fyzické výkony a málo jíte. Důležité je alespoň dost pít, tělo zhušťuje krev (aby přenášela více kyslíku), ale hustá krev je zároveň zátěží pro srdce, překážkou prokrvení kapilár (a tedy cestou k omrzlinám) a také v extrému cestou k otokům plic a mozku.

Ubytování zeskromnělo tak, že jsme šťastní, že máme dřevěnou ubikaci. Naši průvodci „spí“ ve stanu – je to tedy spíš studené nespaní. Sprcha chybí. Kdo chce, jde se vykoupat do řeky. Svítí slunce, takže to jde (teplo není, ale na rychlou otužovací koupel to je ok). Problém je jen v tom, najít místo, kde vás nikdo nevidí.

Nepálci se na veřejnosti nesvlékají, nevidíte ani ženy v kraťasech, o plavkách nemluvě.

Ve tři ráno vstáváme. V půl čtvrté bez snídaně a teplého nápoje na probrání vyrážíme nahoru. Je zima a tma. Špatně se dýchá. Nemohu najít teplotní komfort ani motivaci vůbec jít.

Uprostřed noci, v zimě, bez dechu, proč?

Asi proto, že tam nahoře bude úplně jiná zima a tma, než tady?

Protože tam jdou ostatní?

Protože když si tady sednu, tak…. Tak nevím, ale asi nic dobrého…

Jedna z výhod vysokých výšek, moc Vám to nemyslí, věci jsou jednodušší. Průvodci dbají na to, aby nikdo nezůstal vzadu sám. Tak jdu.

Není nic hezčího než nemít na vybranou. Asi po půl hodině úvodní krize odezní a jde se mi dobře. Po dalších pár hodinách začíná svítat. Kolem nás se rýsují vrcholky majestátních sedmi a osmi tisícovek. Je to krása.

Takhle myslím vzniká náboženství, vidět něco, co nás přesahuje a cítit se malý. Snad tak vzniká i pokora. Nepálci se vlastně mají  najít pokoru v naší civilizací zhýčkané Evropě je myslím výrazně těžší.

Stejně tak jako najít víru.

Oč snazší to měli naši předci, kteří bez těchto vlastností nemohli přežít.

V sedle jsme zhruba v sedm, to už svítí slunce a naši průvodci nám rozdávají snídani – nepálský chléb a jedno vejce natvrdo. Zasloužené doplnění energie  a ty výhledy. Máme štěstí na počasí. Říjen je obvykle stálé a slunečné.

Zima je, ale jakmile sklesáme pár set výškových metrů a slunce postoupí k pozdnímu dopoledni, je to opět na triko. Zimní výbava končí v batohu.

Uvědomuji si, jak jsem unavená, až když dorazíme na ubytování. Dnes již v pohodlných 3 800 m n. m. Zde už vše funguje normálně, vrací se chuť k jídlu a zaplavuje nás radost, že jsme to všichni ve zdraví dali. Výšková nemoc je nevyzpytatelná, nevyhýbá se ani trénovaným sportovcům, a lze ji získat již v 4 tis. m n. m.

Tak to je konec. Příště zase jinam.

---
Jsem Ladislava, koučka a advokátka
Pomáhám klientům najít cestu k sobě.
Sebepoznání je nejlepší investice.
V advokacii vedu strany k smíru a smlouvám, které definují detaily spolupráce. Používám integrativní metody vyjednávání.